na Blog.cz

Není každý den posvícení, a tak ani my dva nejsme stále jako kamarádi do deště.

Příčinou našeho konfliktu je moje máma. To, že učí v naší třídě, mi skoro pořád dává někdo pěkně sežrat.

Jsem prostě takovej. Když je příležitost, tak řeknu nahlas, co si myslím.

A to mezi náma vůbec nedělá dobrotu.

Už jsme se párkrát chytli, ale pořádná rvačka nastala až teď, když jsem řekl, že Mikiho máma je kráva.

To už na mě bylo moc. Neudržel jsem se a po Jirkovi skočil: "Odvolej to, ty šmejde!"

"Nikdy!"

A měla začít rychlá rvačka, kterou překazí až příchod profesora Kaliny. Jenže to nešlo úplně podle plánu.

Nemohli jsme je mít jako obvykle kolem pasu. Zvukaři nám porty tentokrát připevnili na nohy, aby nám nevypadly a abychom je nezničili. Takže scéna vypadala tak, že když už jsme se konečně přestali rvát, zvedli se a provinile stáli před profesorem Kalinou, z nohavic nám trčely porty. Dalo se čekat, že pan režisér zavelí: "Stop, znova!" Takže nám zvukaři oblepili nohy lepicí páskou (což při sundávání způsobilo lehkou depilaci), aby porty zůstaly tam, kde měly být - skryté pod nohavicemi.

Jak už je u nás zvykem, při vážných scénách máme většinou záchvat smíchu.

Jakmile jsem se na Jirku vrhnul, začal se okamžitě smát.

Jakmile se na mě Miki vrhnul, začal se okamžitě smát.

Vydržet se válet jeden po druhém na zemi více jak minutu a ještě k tomu tak, aby to vypadalo co nejvěrohodněji, a nesmát se u toho, nebylo tak úplně lehké =D. Zkoušeli jsme to nejmíň čtyřikrát, přičemž se začaly tvořit menší modřiny.

Naše válení se po zemi přišlo vtipné i ostatním spolužákům, jako například Nanny, která v půlce záběru vyprskla smíchy. To u nás vyvolalo další záchvat smíchu. No a pan režisér zavelel k dalšímu opakování scény.

Každý občas zapomene text. Ani náš profesor Kalina není výjimkou. Nám to skoro nikdy nevadí (bůh ví, co štábu =D). Jenže když se máte rvát jako o život a vrazí do dveří profesor Kalina se slovy: "A zas nevím nic, pokračujte, pokračujte," bez smíchu to opět opravdu nešlo. Profesor Kalina však nebyl jediný, kdo nevěděl, co říct. Občas, když už se skoro všechno povedlo, tak i nám jaksi úplnou náhodou vypadl text =D.

Nakonec se všichni přestali smát, všichni si zopakovali text, všechny porty se pořádně přilepily a obraz, na který jsme se opravdu dlouho těšili a moc si ho užili, byl hotový.

"Není to lehké být na Ulici, ale jsme za to nesmírně vděční!"

Těšte se na další příspěvky z dílny JI-MI s.r.o. =D

Ondra a Vašek :)

Foto: TV Nova

Když jsem přijel na oslavu, skoro nikdo mě nepoznal. Všichni se ptali: "Kdo to je? Je to on?" Kostým sklidil obrovský úspěch, za což jsem byl moc rád. Nebyl jsem sám, kdo byl v kostýmu, ale lidi říkali, že jsem ho měl asi nejvychytanější. Ten večer jsem si nakonec suprově užil a byl rád, že jsem stihnul jak tu dotočnou, tak i kamarádovu oslavu.

A tady je malá ochutnávka mého kostýmu.

               Foto: TV Nova

Čas: 5 hodin ráno

Datum: 7. 12. 2010

Místo: čáslavské muzeum

Důvod: naprosto úžasnej výlet do předvánoční Vídně. Wunderschön =)

Se školou vždycky jezdíme na jednodenní výlet do Vídně. Měla jsem jet už dvakrát, ale pokaždé mi do toho něco vlezlo. Takže jsem si letos dupla, že prostě pojedu. A kdo mi v tom zkusí zabránit, je mrtvej člověk.

Tentokrát to klaplo. Přípravy na cestu začaly už předcházející den, hned co jsem přijela domů z natáčení. Sakra, co všechno si mám vzít s sebou? Foťák, jídlo, pití, peníze… No znáte to. A co si vzít na sebe? Celej den budeme chodit po památkách a vánočních trzích. To musím vyhrabat něco teplýho. Nakonec jsem se jakžtakž pobalila a šla zalehnout, protože kvůli brzkému odjezdu jsem musela vstávat už ve čtvrt na pět.

Ještě než jsme naskočili se spolužáky do autobusu, čekalo nás stepování před budovou čáslavského muzea a tlachání o tom, kdo kam chce jít, co má s sebou k jídlu a tak dále. Cesta byla dost únavná. Do Vídně se jelo pět hodin a pan řidič byl tak nějak mimo. Šíleně topil, takže někteří z nás postupně odkládali svršky. Když přetahovali přes hlavu trička, konečně je tam vepředu trklo, že by to pekelný topení mohli vypnout. Spát se nikomu nechtělo, jenom jsme tak polehávali a poslouchali muziku.

Když jsme konečně v deset dopoledne vystoupili přímo před Schönbrunnem, slavným to vídeňským sídlem Habsburků, všem se ulevilo. Po prohlídce schönbrunnských zahrad jsme se přesunuli do samotného centra Vídně, kde jsme začali obrážet slavné památky. Namátkou zmíním Hofburg, Stefansdom nebo novou radnici. Tady naše společné putování po krásách Vídně skončilo. Po posledních instrukcích od našeho úžasného profesora němčiny jsme dostali cca dvě a půl hodiny rozchod a mohli si jít, kam jsme chtěli.

Většina z nás vyrazila nejdřív do nejbližšího bistra, protože všem po prohlídce těch nádherných historických budov vyhládlo. Poté se naše skupinka rozhodla projít vánoční trh před radnicí. Tolik krásných věcí, tolik sladkostí. Naše peněženky byly hned o pár eur lehčí. Měli jsme ještě trochu času, takže jsme se přesunuli na trh na Theresienplatzu. Přímo uprostřed tu mezi dvěma nádhernými muzei na celé dění kolem přísně shlíží pomník Marie Terezie. Kdybyste nevěděli, kdo to je, tak to je ta paní, kvůli které musíme chodit do školy. =) Bohužel tyto trhy jsme moc důkladně neprošli, protože nás začal tlačit čas.

K autobusu jsme se dostali jen tak tak. V půl páté jsme už Vídni mohli ledatak zamávat pápá.

Cesta zpátky byla ještě šílenější než cesta tam. Mnoho spolužáků využilo příležitosti legálně si koupit nějaký ten punč nebo svařáček, a tak k nám ze zadního konce autobusu doléhalo nepříliš libozvučné halekání vánočních koled. No tě pic. Navzdory všemu očekávání to vepředu, kde jsem s kamarády seděla i já, nebylo o moc lepší. Sice jsme nehalekali, ale vyprávěli jsme si vtipy, dělali si ze všeho legraci a kdo náhodou usnul, byl vzápětí nevybíravě probuzen bleskem od foťáku, protože co může být větší zábava, než fotit spícího kamaráda. Musím přiznat, že mě taky nachytali.

Nakonec jsme šťastně dojeli domů. Jediné, po čem jsem toužila, byl spánek. Přes všechnu únavu a strasti nepohodlného cestování to ale byl nádherný zážitek. Všem doporučuji, abyste se do předvánoční Vídně zajeli podívat. Když ne letos, tak napřesrok. =)

Tak čao, vaše Týna =)

               Foto: TV Nova

Můj další příspěvek bude opět o natáčení ve škole, na kterém jsem se setkal opět s Danem, ale nejen s ním. Také s Mikim a vůbec s celou naší partou z gymplu.

Tu sobotu, o které píšu, jsme s Mikim natáčeli už od osmé ranní. Navíc jsme byli v každém obrazu. Naštěstí se obrazy, kde jsme měli nejvíc textu, točily hned jako první. Aspoň nějaké pozitivum. 

No a aby toho nebylo málo, tak první dva obrazy jsme točili s Danem. A zase to byly perly. Ten den jsme natáčeli, jak nám Dan poradí, abychom profesoru Kalinovi šlohli testy a zajistili si tak dobré známky. To jsme také udělali, jenomže nám to neprošlo. Pan profesor na to přišel.

Hned druhý obraz byl, jak za námi Dan přijde a vyčítá nám, že jsme to všechno podělali. Pan režisér si to představoval tak, že Dan přijde, bude na nás koukat jako na blbce a teprve pak začne něco říkat. Dan tedy podle jeho instrukcí přišel, chvilku na nás koukal a… všichni tři totální výtlem. Takže znova. Dan přišel a sotva se zastavil, vybuchl smíchy. Znova. Dan přichází už se smíchem a my to samé. Znova, počtvrté. Dan už ani nepřišel. Takhle to bylo asi pětkrát. Pak se nám nějakým zázračným způsobem povedlo to překousnout a smích udržet. Když pan režisér konečně řekl, že obraz je hotov, bylo vidět, že se taky směje a že s námi soucítí.  A jak to nakonec dopadlo? Podívejte se tady.

Ten den se stala ještě spousta dalších věcí. Jako třeba, že Miki spadnul ze židle, oba jsme dostali záchvat smíchu, když jsme měli být úplně potichu, a podobně.

Zkrátka, miluju naše společné zážitky a jsem rád, že jsem v Ulici.

Ondra

                Foto: TV Nova

Skoro každý má po příchodu do nového kroužku, třídy a podobně z neznámého prostředí i lidí respekt. Nechce být drzý, ani na sebe příliš upozorňovat, a tak drží krok a snaží se být co nejvíce v klidu. Po pár hodinách nebo po pár dnech se ale většina z nás otrká a jsme takoví jako normálně. Přesně takhle to se mnou dopadlo na natáčení Ulice.

Jak říkám, nesmát se "při ostré" občas prostě nejde. S Ondrou Havlem, který v Ulici ztvárňuje Jirku Hložánka, jsme byli káráni naším panem profesorem Kalinou (Pavel Nový). Uprostřed scény přišel do kabinetu druhý pan profesor - Otík Puklický (Filip Rajmont). S elektronickou cigaretou v puse a přes rameno svoji elegantní tašku, ze které vyčnívaly malířské palety a umaštěné štětce, nás všechny pozdravil a šinul si to ke svému stolu. Pohodlně usazen pak odporoval profesoru Kalinovi, že nemůže odejít, protože se musí připravit na hodinu. Po celou dobu měl svůj "otíkovský" výraz a každou chvilkou zabafal hučící elektronickou cigaretou.

Právě jsme točili, že nám hrozí vyhazov ze školy a zbytku třídy dvojka z chování. Udržet smích na uzdě jsme samozřejmě nevydrželi ani jeden. Asi po pátém marném pokusu nám bylo dovoleno malinko se usmát, protože Otík vypadal opravdu vtipně a v realitě bychom se nejspíš zasmáli. Jenže šestkrát vidět Otíka přicházet udělalo své. Smáli jsme se už od začátku obrazu. Snažili jsme se to zakrýt, jak jsme jen mohli, ale byl to docela marný boj.

Smích, jak je známo, podporuje všechno - přeřeknutí v textu, smích ostatních i vzpomínky na podobné situace. Zhruba po osmém pokusu jsme, zcela neočekávaně, zaslechli námi oblíbenou větu: "Obraz je hotov." Spolu s Ondrou jsme vystřelili do šatny, kde jsme pak smíchy úplně odpadli.

A jak celý obraz nakonec dopadl? Podívejte se v pátek na Ulici.

Vašek

               Foto: TV Nova

18. září jsem měl další den natáčení Ulice. Točili jsme na gymnáziu. Už dopředu jsem ze scénáře věděl, že mě čeká pro mě velmi neobvyklá věc - hulení. Navíc hulit jsem neměl samozřejmě sám, ale s novým kamarádem Danem. Ještě jsme se na place nikdy nesetkali a nevěděl jsem, kdo ho hraje. Naštěstí to byl můj dobrý kamarád z tábora, se kterým jsem se asi rok neviděl. Nemohl jsem si přát nikoho lepšího! Záruka pořádné srandy. Havel a Paroubek na scéně.

Scéna s hulením (kouřením - byl to jen tabák) byla ten den naše poslední. Natáčela se na záchodech ve škole, kde jsme s Danem hulili v kabince a načapal nás při tom Otík - náš profesor výtvarné výchovy. Scénu jsme natáčeli alespoň čtyřikrát nebo pětkrát, takže jsem měl šanci si to pořádně vyzkoušet. Cítil jsem se jako zkušenej kuřák a hulič. Myslím, že mi to šlo docela dobře až na jedno jetí. To jsem si myslel, že už mě nemůže nic překvapit a natáhl jsem trochu víc, než jsem měl v plánu. A to nebylo dobře. Hned po tom, co jsem natáhl kouř, jsem měl říkat repliku Otíkovi. A jelikož jsem natáhl pořádně, totálně jsem se zakuckal a už ze sebe nemohl dostat jediné slovo. Text jsem nakonec vykuckal se slzami v očích. Ale zdálo se, že to vyšlo dobře. Budu vypadat jako pěknej pařič! Jsem zvědavej, jestli pan režisér vybere zrovna toto jetí, kde jsem spíš kašlal, než mluvil. Byl to pro mě vážně nezapomenutelný zážitek. A už teď se těším, jaké další záludnosti mě při natáčení Ulice budou čekat.

Ondra 

PS Co na to říkáte? Takhle to totiž dopadlo.

                Foto: TV Nova

Pořadatelé Platform 11+ nás z letiště odvezli autobusem do velmi luxusního hotelu, kde jsme měli po první večeři seznamovací večer. Po zbytek týdne už jsme čas trávili v nedaleké knihovně, kde bylo malé divadlo s úžasnou akustikou, díky které v sále výborně zněly lidové písně jak estonské, tak i všech ostatních národů. Zato divadelní jídelna už tak dobrá nebyla.

Každý den jsme hráli úžasná představení, i když některé hry byly pořádně potrhlé a bez pointy. Asi tak od třetího dne jsme začali mít dílny s různými experty na cokoliv. Od hudby přes pantomimu až samozřejmě k divadlu.

Asi jsem ještě nezmínil, že Platfotm 11+ je mezinárodní projekt, což znamená, že jsme se sjeli z různých zemí. Hosty byly slečny ze Slovenské republiky, kamarádští Angličané z malého městečka York, místní Estonci a my, rodáci z České republiky, s řízkem a naší českou kolou. Naše výprava byla nejmladší. Obavy, že nás ostatní dvacetiletí zkušení divadelníci odstrčí, se naštěstí nevyplnily. Všichni byli hodně přátelští a starostlivě nám pomáhali s angličtinou, ve které také probíhaly všechny dílny, hry a především naše závěrečné představení. To spolu s velkou party, která trvala až do ranních hodin, také celý týden uzavřelo.

Kvůli Ulici jsem musel odletět o den dříve, proto ani nevím, co se poslední den všechno dělo. Ale věřím, že to bylo stejně tak skvělé jako zbytek týdne. Všichni jsme z Estonska nadšení a doufáme, že se tam zase někdy vrátíme. Příští rok se bude setkání Platform 11+ konat v Bratislavě, za dva roky by mělo být u nás v Plzni. A my jen doufáme, že se všichni znovu sejdeme.

PS Přikládám nějaké fotky Estonska.

Mějte se,

Vašek

                               Kostel v Tallinnu

       

                 Tallinnská radnice

                 To je ta knihovna, ve které jsme trávili nejvíce času

Očekávání - vysoké. Zabalené věci - žádné.

Nikdy jsme nepřekročili práh naší země. Většina z nás ani nikdy neletěla letadlem. Letenky už ale byly objednané na naše jména. Už nebylo cesty zpět. Kdo by taky couval?

S dramatickým kroužkem jsme měli vyrazit na naši zatím největší cestu. Byli jsme zařazeni do programu s názvem Platform 11+ a pozváni do Estonska, přesněji do Tallinnu. Příprava byla veliká. Museli jsme například přivézt typické české jídlo nebo si natrénovat co nejzajímavější představení našeho města a země. Tyto úkoly a pár dalších jsme splnili sice asi den před odjezdem, ale splnili. A to znamenalo, že jsme se mohli vydat na cestu plnou vtipů, srandy, platonických lásek a celních kontrolorů.

V sobotu ráno jsme se vydali směr Praha-Ruzyně. Zde jsme se v hojném počtu rovných osmi lidí sešli, rozloučili se svými drahými příbuznými a stoupli si do fronty na odbavení. Všechno šlo jak po másle, a tak jsme se s hladkým odletem a ještě hladším přistáním dostali až do naší cílové destinace, do Estonska. Do země, kde z přistávací dráhy seškrabávali poslední zbytky sněhu, které nestihli seškrábat den předtím. Do země, kde mají čepice spojené se šálou. Do země, kde dlouho vládla tvrdá ruka ruského režimu a následky toho jsou znát dodnes.

Na a samotné zážitky z Estonska si nechám na příště. 

PS Zatím přikládám aspoň jednu fotku z cest.

Mějte se,

Vašek

                Ruský pravoslavný chrám Alexandra Něvského